Malé děti napodobovaly maminky v péči o miminka. Do svých kočárků, proutěných nebo dřevěných, vkládaly loutky ve velmi prostém oblečení, mluvily na ně a dávaly tak najevo svou péči o tato "miminka".

Před více než sto lety se výroba těchto malých panenek rozšířila průmyslově. Začaly se vyrábět loutky se zvukem. Nejprve to byly panenky s táhlým "mamááá", postupně i smějící se, zpívající nebo s napodobením jiných zvuků.

Vynálezcem byl Edison, který přispěl k úspěchu světové produkce těchto panenek, když realizoval fonografickou loutku. Podobala se jiným loutkám svého druhu, které měly tělíčka měkce vycpaná. Edisonova loutka měla tělíčko plechové, duté, s otvory na prsou. Do dutiny těla se vkládal hodinový strojek. Když se strojek dal do pohybu, roztáčel bubínek, rezonanční destičku a bodec s elektromagnetem. Na setrvačník se nalepil gutaperčový pásek. Je to hmota podobná kaučuku. Bodec chvěním vrýval zvuk do gutaperči, která byla nanesena na bubínek a osten uvnitř strojku rozechvěl rezonanční destičku.
Namluvení bubínku se zajišťovalo sériově ve výrobě pomocí mluvítek. Pracovnice do něho podle dispozic mluvila, smála se, zpívala nebo plakala. Namluvené bubínky se vkládaly do fonografického přístroje a tím se oživovala loutka. Postupem času byly strojky modernizovány.
Mluvící panenky měly v tělíčku mechanické zařízení s elektrickým strojkem napájeným bateriovými články. Mluvené texty byly připraveny na miniaturních gramofonových destičkách s různými zvukovými motivy. Podle potřeby se daly vyměňovat a texty byly i v cizích jazycích. V současné době se již uplatňuje digitální technika u "mluvících" panenek, které jsou na světovém trhu nabízeny.