Stačí se jen správně strefit do věku a říct jednoduché zaklínadlo: Pamatuješ? Ta bakelitová promítačka? Nebo mejdlíčko? Nebo čára? Mončičáci? Céčka?...
A jako když se louskne prstem, vytryskne zpověď, směsice něhy, vytahování a snění: "Víš co, to jsem málem dostal od otce přes hubu, protože mi praskla žárovka, začal jsem ji vyměňovat a nevypnul to ze zásuvky. Jak to bylo bakelitový - úplně to vidím - to měl každej Pyšnou princeznu, ta byla dobrá, protože dole měla i titulky a nemusel jsem matku přemlouvat, aby mně to znovu vyprávěla, ona u toho vždycky usnula...
(Na bakelitovou promítačku pohádek z přelomu padesátých a šedesátých let vzpomíná mnohý ze starší generace)

Zadejte heslo!
Napadlo vás to už? - Bez "hesla" se moderní člověk v moderní době neobejde. K telefonní informaci o stavu svého bankovního konta potřebuje heslo, zprávu ze schránky mobilního telefonu bez hesla nevyzvedne, bez hesla se nedostane na internet, který mu otevře svět informací. Heslo, které "dovolí vstoupit", patří k banální všednosti. Nikoliv - jako ještě nedávno - k tajnému nebo mafiánskému spolku.
Přesně jako heslo ve žhavém slova smyslu fungují některá slova připomínající zapadlé předměty dětství. Žádný historik je ani náhodou nevloží do dějepisu, i když to byly kdysi věci veledůležité a dodnes fungují magicky.
Třeba ono mejdlíčko, trpko-sladká cukrovinka: "Maminka pro mě přišla do školky, v síťovce jsem zahlídla mejdlíčko, a říkala, že umřel Zápotocký. Bydleli jsme v bytě s Dvořákovými, těm dřív patřil celý, než jim ho sebrali..."
Jedno mejdlíčko nastartovalo nekonečné asociace a vyvolalo popis atmosféry konce padesátých let u nás. Bez statistiky, bez přehledů politických stran a vlád. Popis skoro přesný.
Chceme vám dopřát podobné zážitky právě teď, kdy pomocí jiných hesel rabujete svá konta, abyste si koupili štěstí. A ono někdy ke štěstí v očích druhých stačí slovo: mončičák!
Vybrali jsme pár drobností patřících k dětství různých desetiletí:
Hry, pro něž stačila nepatrná rekvizita, která se vešla do kapsy - kamínek, kus křídy, zbytek tužky.
Hračky - šlágry neboli později hity - které náhle zacloumaly dětskou duší a zase rychle zmizely do zapomenutých krabic na půdách.
A jedna sladkost nakonec.

HRY Z KAPSY

Panák se ryl kamínkem do pískových chodníků nebo maloval křídou na asfalt. Do políček se házelo nejlépe kouskem barevného skla a pak se podle pravidel skákalo. Panák se tu a tam ještě objevuje - třeba blahobytně vetkaný do umělohmotného dětského koberce.
Guma se jako epidemie rozšířila po sídlištích začátku osmdesátých let. To se holky a kluci sešli u klepadla nebo u popelnic, vytáhli z kapes "prádlovou" gumu, natáhli mezi dva páry nohou a skákaly se figury - jedničky, dvojky... Nejsložitější byla "těžká".
Čára byla hra kluků, holky se směly přidat jen někdy. Hrála se na linoleu chodeb a záchodů škol, na nerozbitých chodnících (těch u nás dodnes moc není). Házelo se desetníkem nebo jinými dobovými platidly (céčka). Kdo se trefil nejblíž k čáře (nebo dokonce do "kasy" - čtverečku nebo kroužku uprostřed čáry), bral celou vhozenou sumu. Anebo bral podle dalších místních pravidel, což už byl teprve hazard: shrábl peníze, vhodil je do vzduchu a pronesl - orel! a bral jen orly. Zbytek mincí, na kterých se objevila panna, shrábl ten, který hodil jako druhý nejblíže k čáře a opakoval rituál. A tak pořád dokola. Občas se stávalo, že nejvíce peněz vyhrál ten nejnešikovnější.
Tleskanou se bavily zase spíš holky. Každá doba měla k rytmu "tlesku" jinou povídačku. V polovině osmdesátých let to bylo:
Den, den, deli
dene dene doli doli
saša pipi, saša pipi - Mexiko!
Džimi džimi jaguára
džimi džimi úá...

TRHÁKY DOBY

Céčková mánie, která se u nás zjevila v roce 1984, se urodila nejspíše v paneláku. Z nepatrných bytů se začaly vyhazovat dveře a nahrazoval je hit té doby - šoupačky čili stahovací dveře. Ale ne každý na koženkové šoupačky měl. Jakési družstvo přišlo s nápadem "korálkových" závěsů skládaných z barevných dílků ve tvaru písmene "C". A už to jelo - barevných umělohmotných kousků se chopily děti a zbláznily rodiče.
Bylo to úžasné, za šestnáct céček se dala koupit vzácná sbírka známek. Céčka byly regulérní platidlo. Céčkový King se poznal podle toho, že měl všechna poutka na pásek kalhot obsypaný céčkama. Pak přišla bomba - průhledná céčka a pak nejvzácnější - fosforová. Učitelky doučovaly slabší žáky za céčka, Michal David o nich zpíval písničku, hrála se s nimi čára, frajeři je rozhazovali po třídě jako dukáty chuďasům.
Nepružnému trhu trvalo půl roku, než tak jednoduchou výrobu hitu dne rozjel. Přišel s inovací - s "háčky, esky" - a bylo po mánii - co bylo "na pultě", nebylo zajímavé. Jak se zjevila, tak odezněla. Česká specialita "mrtvé" doby bez vzruchů. Céčka si můžete zakoupit v našem internetovém obchodu.
Mončičák - nedefinovatelné plyšové zvířátko. Roztomilé a dosud neznámé se u nás stalo trhákem krátce po céčkách - kolem roku 1985. A bylo z dovozu! Nejdříve k mání pouze v tuzexu, kde se rodiče a prarodiče ponižovali s veksláky kvůli bonům, aby aspoň pod stromečkem ukojili touhu všech, skutečně všech dětí. Pak se mončičák objevil i v běžných hračkářstvích - z dovozu dálnovýchodního. Po obyčejném hnědém přišel sladký růžový a světlemodrý mončičák a za rok - když už byl všude - o něj děti ztratily zájem...
Klik-klak koule byly hitem začátku sedmdesátých let. Fotograf Vladimír Lammer je dříve než u nás zahlédl a uslyšel v Miláně, kde s nimi před La Scalou třískal mladý Ital. U nás se zjevily z domácí produkce, nejkrásnější byly velké, zelené a umělohmotné. Na jeden jediný večer je kdosi zavěsil na kamennou ruku pražské sochy Jana Švermy. Visely tak podezřele blízko klínu komunistického hrdiny. Na vlastní oči je tam viděla Helena Třeštíková: "Byly barevné a patřičné. Musel je tam pověsit nějaký odvážlivec - takové legrácky se v sedmdesátých letech braly vážně."
Skládací kostku vynalezl koncem sedmdesátých let Maďar Erno Rubik a zaplavil jí celý svět. S šestibarevnou krychlí, složenou z 27 kostiček, si lámaly hlavu i české děti. Celé hodiny a dny řachtaly pod lavicí a pokoušely se dostat správnou barvu kostičky na správnou stranu krychle. Před tím, než přišel Rubik s dalšími tvary - s hadem a věží - začaly se po celém světě pořádat turnaje nejrychlejšího skládání kostky. Ještě loni přišel profesor informatiky na Kalifornské univerzitě v Los Angele Richard Korf s novým rekordem: Rubikovu kostku dokáže složit jen osmnácti, nejvýše dvaceti pohyby.

Kauza mejdlíčko

Každému, opravdu každému, před kým vyslovíte slovo "mejdlíčko", vstoupí do očí něha a snění. Řekne jen: "Jé, mejdlíčko," nebo "No jo, mejdlíčko," a na pár vteřin se kamsi ztratí...
Nejspíš uviděl cukrárnu pod náměstím s baculatou paní Blažkovou v bílé zástěře a s krajkovou stužkou ve vlasech, jak stojí za pultem a hned u kasy leží v obyčejné bílé krabici pěkně seřazené táfličky barevných mejdlíček - za patnáct haléřů se dal pořídit jeden obdélníček - bylo léto s pořádným sluncem nebo zima s fůrou sněhu - ne jako dneska - jo, a tam vzadu, v regálu ležely bonbony fialky a taky špalky, pruhovaný bonbony, a angrešty...
Mejdlíčko spustí trysk vzpomínek a přesune dnešní čtyřicátníky a starší do chvil, kdy bradou sahali sotva k cukrárenskému pultu, všichni nosili tepláky dole na gumu, v zimě obouvali boty "podkováky", bruslili na šlajfkách a koupali se u řeky nebo v rybníku. Padesátá léta. A dříve.
Mejdlíčko, v Brně nazývané kachní mýdlo, ta nejobyčejnější sladkost, má svoji historii, kterou nebylo lehké vypátrat. Nevyrábělo se, jak by člověk předpokládal, v čokoládovnách nebo výrobnách sladkostí, ale ve škrobárnách. Ty se po roce 1989 zbavily svých archivů, pokud nezanikly vůbec. Až jedna stopa - v Havlíčkově Brodě. Paní v ústředně podniku Amylon si vzpomněla na laborantku paní Benáckou ze Žďáru nad Sázavou. Paní Benácká upozornila na paní Růženu Vlčkovou a bylo jasno. Tedy skoro. Mejdlíčko je totiž z brambor.
"Kdy se mejdlíčko začalo vyrábět, to si nepamatuju. Jenom vím, že když jsem chodila do první třídy, to bylo v roce 1930, prodávalo se na náměstí u Jiroušků, naproti škole," vzpomíná doma ve své kuchyni paní Vlčková na prodejnu Amylonu, škrobárny ve Žďáru nad Sázavou. Celá dlouhá léta tam pak pracovala jako vedoucí laboratoře a kontrolovala samozřejmě i výrobu mejdlíček. Žďárský Amylon byl jediná továrna v Československu na výrobu této levné sladkosti.
"Před válkou se hlavním akcionářem Amylonu stal pan doktor Malinský z Ronova a já si myslím, že mejdlíčka byla jejich rodinná receptura. Jeho syn, inženýr Malinský, pak v Amylonu pracoval a ještě před rokem jsem ho tady ve Žďáru viděla," říká Růžena Vlčková.
Nejstarší v rodině Malinských nad slovy "rodinná receptura" mávne rukou: "Ale prosím vás, vždyť to byl obyčejný obarvený cukr, jakápak receptura!" Citový vztah k mejdlíčkům nemá - byl to jen jeden z jejich výrobků.
Mejdlíčko se vyrábělo - jak pamatuje paní Vlčková - vařením bramborového škrobu "za přítomnosti kyselin sírové nebo solné - tak vznikal bramborový cukr nebo sirup." Barvil se na růžovou, bílou, žlutou nebo výjimečně kakaovou a odléval do pětidílných tabulkových forem.
Ještě před válkou přišel z Prahy do žďárské škrobárny cukrář Emil Kohout a z mejdlíčkového těsta začal vyrábět vánoční cukroví. Šlehané nebo tuhé. Odlévalo se do gumových forem, z nichž jednu jedinou před likvidací zachránila paní Vlčková a dodnes do ní odlévá domácí čokoládu.
Vánoční mejdlíčkové cukroví se také nalepovalo na provázky a prodávalo jako řetězy na stromeček. Nebo polepovalo obrázky betléma, andělů do vánočních kolekcí. Přítrž této levné konkurenci udělali výrobci dražší čokolády - výrobu mejdlíčkového cukroví nechali jednoduše zrušit. A mejdlíčka? Jejich výroba se někdy začátkem šedesátých let z příkazu "shora" převedla na Slovensko, kde během tří, pěti let zanikla...
Mejdlíčka se pravděpodobně vyráběla i na začátku tohoto století, protože tchyně paní Vlčkové (narozena 1896) od své snachy dostávala každý rok před Vánoci papírový pytlík plný mejdlíček a byla to "ta nejdobřejší věc na světě". Pamatovala si mejdlíčka ještě ve tvaru tyčinek, zabalených do zeleného, modrého, žlutého nebo červeného papíru. Říkalo se jim cigorka - hroznový cukr - a nejoblíbenější byla ta v červeném papírku - holky si jím malovaly pusu a tváře.
Sladko-trpké cukroví bylo oblíbené nejen pro svou chuť, ale zejména láci - mohl si ho koupit skutečně každý. Ale obdarovávali se jím i boháči. Ve žďárské škrobárně se nějaký čas před Vánoci na pár dnů rozezněly koledy. Zpívaly si je "ženské-cukrářky", které sem přišly ručně vytvarovat z mejdlíčkového těsta nejrůznější figury, zabalily je do dárkových krabic a majitel továrny je pak nechával rozvážet jako vánoční pozdrav.
Nikdo nemá fotografii dávných mejdlíček. Ale nic není ztraceno: fotoreportér Miroslav Zajíc si je skoro jist, že mejdlíčko zahlédl někde na pouti a paní Zdenka Mojžíšová z Prahy nedávno před stánkem u obchodního domu najednou chytla dceru za rukáv: "Jé, podívej, mejdlíčka!" A na pár vteřin se jí oči ztratily do vzpomínek...